Pařížská dohoda pod drobnohledem v přednášce Adriana Rafteryho: Nejnovější statistická analýza ukazuje dílčí úspěchy i tvrdou realitu
V úterý 25. listopadu hostil Ústav informatiky AV ČR odbornou přednášku v rámci ICS CAS Invited Lecture in Statistical and Environmental Modelling přední světovou osobnost v oblasti statistického modelování klimatu – profesora Adriana E. Rafteryho z University of Washington. Přednáška nazvaná „Did the Paris Climate Agreement Work? Evidence from Bayesian Integrated Assessment“ přilákala do zaplněného přednáškového sálu účastníky z univerzit, Akademie věd i partnerských institucí, a zároveň proběhla online.
Cílem přednášky bylo představit nejnovější výsledky z let 2015–2024, které umožňují poprvé zhodnotit, jak se svět vyvíjel po uzavření Pařížské dohody. Profesor Raftery navázal na svoji vlivnou práci z roku 2017, kde jako první nabídl plně statistický, pravděpodobnostní model vývoje emisí založený na známé rovnosti IPAT: emise = populace × HDP na osobu × uhlíková intenzita. Letos publikovaný článek Jiang, Shi & Raftery (2025) potvrzuje, že tato metoda zůstává překvapivě dobře kalibrovaná – a přináší díky novým datům i několik zásadních zjištění. Co se po roce 2015 skutečně stalo? Uhlíková intenzita klesala rychleji než dříve, v průměru o 3,1 % ročně. To je výrazné zlepšení oproti období před Paříží. HDP však rostl ještě rychleji – globálně asi o 3,9 % ročně. A výsledek? Celkové emise CO₂ i tak vzrostly o 5,6 %. Pařížská dohoda, která si dala za cíl udržet nárůst průměrné globální teploty pod 2 °C, tedy přinesla hmatatelný posun v efektivnějším využívání energie, ale rychlý ekonomický růst pozitivní dopad na klima převážil.
Co říkají nové statistické projekce?
Díky devíti letům dalších dat se podařilo výrazně zpřesnit výhled až do roku 2100:
- Očekávané oteplení se snížilo jen mírně – z 2,6 °C na 2,4 °C.
- Šance, že se svět vejde pod 2 °C, zůstává nízká – kolem 17 %.
- Pokud však země splní své ambiciózní emisní cíle, tato šance vzrůstá na 34%.
- Dobrá zpráva: prudce pokleslo riziko „katastrofického scénáře“ nad 3 °C (z 26 % na 9 %).
- Model také ukazuje, že nejpravděpodobnější rok globálního vrcholu emisí je 2024, ale s velkou nejistotou sahající do 40. let.
- Nárůst nebo pokles světové populace tyto výsledky v podstatě neovlivní.
Přednáška tak ukázala svět, který se sice posouvá správným směrem, ale příliš pomalu na to, aby splnil ambiciózní klimatické cíle.
Živá diskuse a ohlas publika
Po přednášce následovala velmi živá diskuse. Účastníky mimo jiné zajímalo, jak přesně jsou statistické modely formulovány a jak reagují na rychlé technologické změny a nečekané události. Zajímali se také o detaily stanovéní emisních cílů a zda lze ještě realisticky dosáhnout cíle „pod 2 °C“, nebo jaké země mají dnes největší prostor pro zrychlení dekarbonizace. Profesor Raftery zdůraznil, že největší roli bude mít v budoucnu uhlíková intenzita (tedy rychlost, s jakou ekonomiky snižují emise na jednotku produkce). Zároveň připomněl, že statistické odhady nejsou předpověď osudu, ale nástroj pro informovaná rozhodnutí. Přednáška potvrdila, že data z uplynulé dekády lze poprvé použít k reálnému hodnocení Pařížské dohody. Přinesla také povzbudivou zprávu: svět se přece jen posouvá k nižšímu riziku extrémního oteplení. Zároveň však ukázala, že bez rychlejších a ambicióznějších kroků není šance na dosažení cíle 1,5–2 °C velká. Akce byla podpořena projektem DigiWELL a programem Strategie AV21. Šlo o skvělou příležitostí vidět špičkovou statistiku v praxi, propojující data, modelování a aktuální klimatickou politiku.
