Válka nekončí, když utichnou zbraně
Současný svět znovu sleduje války v přímém přenosu. Co se ale děje poté, když střelba ustane? Jak dlouho válka přetrvává v lidech, ve městech, v rodinách i ve způsobu, jakým se na sebe bývalí nepřátelé dívají? Pro psychology Shpenda Vocu a Mirjanu Rupar to nejsou jen vzdálené akademické otázky.
Oba výzkumníci sami zažili války spojené s rozpadem Jugoslávie. Dnes se věnují výzkumu smíření v postkonfliktních společnostech. Působí v Psychologickém ústavu Akademie věd ČR s Pedagogickou fakultou Ostravské univerzity a spolupracují v rámci projektu DigiWELL. Rupar, která vyrůstala v Mostaru, se zaměřuje na Bosnu a Hercegovinu, zatímco Voca se věnuje především na Kosovo. „Moje zkušenosti z války rozhodně formovaly můj výzkumný zájem,“ říká Voca.
Psychologie smíření
Rupar nabízí definici, která hned mění perspektivu celé debaty. „Smíření přesahuje pouhou nepřítomnost násilí,“ uvádí. Jinými slovy, mír není jen konec bojů. Z psychologického hlediska je smíření dlouhodobý proces, v němž se postupně proměňují negativní představy, emoce i chování.
Výzkumníci pracují s modelem smíření založeným na potřebách, podle něhož vycházejí oběti i pachatelé z konfliktu s odlišnými psychologickými potřebami. Oběti potřebují znovu získat pocit síly, zatímco pro pachatele je klíčové najít cestu zpět k tomu, aby byli vnímáni jako morální aktéři.
V tomto smyslu smíření neznamená zapomenout, ale znovu budovat podmínky, v nichž mohou lidé opět žít společně.
Dvě školy, dvě nemocnice, jedno město
Dětství Mirjany Rupar v Mostaru ukazuje, jak zásadně může konflikt zasáhnout obyčejný život. Popisuje město rozdělené na dvě části, se dvěma školami, dvěma nemocnicemi, dvěma hasičskými sbory, kde je identita přítomná ve všem — od jmen, přes jazyk až po každodenní návyky. „Od velmi útlého věku jste tomuto rozdělení přirozeně vystaveni,“ vzpomíná.
Podobnou logiku vidí Voca v Kosovu: segregované oblasti, odlišné mediální světy, odlišné symboly a přetrvávající pocit, že některá místa nejsou pro všechny úplně bezpečná. I proto je smíření tak obtížné. Konflikt totiž nepoškozuje jen vztahy: „Ničí také ekonomiky, politické systémy i zdravotnictví,“ říká Voca.
Na utrpení záleží
Jedno z klíčových zjištění jejich výzkumu se týká toho, jak lidé interpretují své utrpení. V postkonfliktních společnostech mnoho lidí propadá tomu, co psychologové nazývají „competitive victimhood“. Tedy přesvědčení, že moje skupina trpěla více než ta druhá.
Jejich výzkum naznačuje, že tento způsob uvažování smíření brzdí. Naproti tomu koncept „inclusive victimhood“ uznává, že utrpení zasáhlo všechny skupiny. „Pokud dokážeme utrpení rámovat inkluzivně, může to přispět k smíření,“ shrnuje Voca.
Studie z Kosova a Bosny a Hercegoviny tedy ukazují, že tento inkluzivnější pohled může posilovat empatii a důvěru a zvyšovat ochotu vstupovat do kontaktu s bývalými protivníky.
Když je přímý kontakt vzácný
Důležitá je také ochota setkávat se, protože kontakt patří k základním podmínkám smíření. V segregovaném prostředí je ale přímý kontakt často omezený, nebo zcela chybí. Rupar se proto nezaměřuje jen na setkání tváří v tvář, ale i na nepřímé formy kontaktu. Mohou to bát například příběhy vyprávěné v rodinách, vzpomínky předávané mezi generacemi, nebo třeba zjištění, že rodiče kdysi měli pozitivní vztahy s členy jiné skupiny. Takovýto přenos pozitivních příběhů pak může otevírat prostor pro vstřícnější postoje.
Věděli jste, že?
Bosenská dokumentární série Ordinary Heroes z roku 2014, uvedená organizací Post-Conflict Research Center a vysílaná na Al Jazeera Balkans, vypráví skutečné příběhy lidí, kteří během války pomohli někomu z „druhé strany“. Právě takové příběhy ukazují, že média nemusí jen prohlubovat rozdělení, ale mohou také podporovat porozumění a smíření.
Mohou média usnadnit mír?
Právě tady vstupují do hry média. Ty v mnoha postkonfliktních společnostech dlouhodobě zesilují jednostranné narativy a negativní obrazy druhé strany. Výzkum Rupar ale ukazuje i jinou možnost. „Média mohou na jedné straně rozdělení rozhodně posilovat, zároveň ale mohou sloužit jako most mezi komunitami,“ říká výzkumnice.
Její tým zjistil něco překvapivého. V Bosně i v Kosovu mohou mít pozitivní informace o druhé skupině mimořádně silný účinek právě proto, že lidé jsou těmi negativními již přesyceni. „Pozitivní informace mají velký význam,“ uvádí Rupar.
K nejsilnějším příkladům patří příběhy morálních hrdinů — lidí, kteří během války překročili etnické hranice, aby zachránili někoho z druhé strany. Podle Rupar mohou tyto příběhy v lidech vyvolat pocit morálního povznesení, inspirovat je a pomoci jim vnímat druhou skupinu pozitivněji.
Klíčem je bezpečné místo k setkání
Ani jeden z výzkumníků nenabízí snadný optimismus. Úplné emocionální uzavření války nemusí být někde reálné ani desítky let po jejím konci. Existují však možnosti, jakým ke smíření přispět. Voca udává, že vlády a instituce mohou procesu pomoci vytvářením prostoru, kde se bývalí protivníci mohou setkávat s pocitem bezpečí, například kavárny, komunitní centra, sportovní aktivity, kulturní akce nebo místní projekty postavené na začleňování.
Usmíření tedy není jedno velké gesto. Je to trpělivá snaha znovu vybudovat důvěru, kontakt a mezilidské vztahy, které válka zpřetrhala.
Rozhovory s oběma výzkumníky si můžete poslechnout v nové dvojepizodě podcastu Věda zblízka:
